Můj příběh...

4. ledna 2013 v 6:41 | Kačíí |  My life,my opinion

Řekla jsem si,že Vám sem tedy napíšu jeden svůj příběh.Tak snad se bude líbit.Okomentujte pls.
Příběh v celém článku :)




PŘÍBĚH-RODINNÉ TAJEMSTVÍ
Bylo to poprvé a naposledy co jsem ho potkal.
"Nenávidím tě!!! "
"Zabil jsi mou vlastní matku a sestru,jenom kvůli tomu že se s tebou chtěla rozvést,mě jsi dal k adopci,několik let jsi jsem ti byl úplně,ale úplně volnej a teď najednou se objevíš a chceš zničit život mně i celý naší rodině?!
Nejsi můj táta a já chci žít v týhle rodině, kde mě mají rádi a kde je o mě postaráno......" "Jdu domů. Sbohem!"
Sám jsem si v hlavě po tomhle setkání poskládal celý příběh a život. Tady je:
Moje rodina byla vždycky taková divná.Nebyli jsme Romové,ani problematičtí lidé,ale nikdo se s námi moc nebavil,neměli jsme žádné kamarády,nikdo se na nás dobře nepodíval a lidé se nám vyhýbali.Rodiče,zdálo se,to chápali a znali ten důvod,ale když jsme se se sourozenci ptali,nikdy nám neodpověděli a maminka odběhla někam pryč a začala plakat.I my jsem několik nocí probrečeli,vždycky jsem musel sestry utěšovat,měly ve mně přítele a důvěřovaly mi.
S matkou jsem si vždycky skvěle rozuměl, miloval jsem ji, ale otce jsem bral jen jako člověka,se kterým maminka žije a jako živitele rodiny. Nikdy mi k srdci nepřirostl a ani on se s otcovskou láskou moc nepřetrhl.Prohodili jsme spolu jen pár slov a...K holkám se prostě choval daleko lépe,občas mi připadalo,jako kdybych do téhle rodiny vůbec nepatřil,jako bych tu byl navíc.Když jsem si prohlížel rodinná alba,svoje fotky jako miminka jsem nikde nenašel.Bylo to až tajemné.Rodiče mi to vysvětlili,že jejich album,ve kterém byly moje fotky-jako miminka shořely ve starém bytě. V naší rodině prostě bylo tajemství, které nám zatím mělo zůstat utajeno.
Začalo to být ale ještě horší. Otec jednou přišel domů tak "zlitý" že měl problémy udržet se vůbec na nohou.Vypadal příšerně.On nikdy moc nepil,občas si dal jen pár pivek,ale ne víc než tři za jeden den.Po tvrdším alkoholu nikdy nesáhnul.Proto nás to všechny teď udivilo a začali jsem se opravdu bát.V noci jsem nemohl usnout a jak jsem tak rodiče poslouchal,zaslechl jsem útržky jako : "Všichni lidi to vědí." "Neměli jsme to vůbec dělat, tehdy…" "Děti... , mezi prsty...,nemůžou a nechtějí…" "To prostě nesmíme dopustit." "Vůbec si to neuvědomuješ" "Jsi...na cizího." "Petr nemůže…" "Byl to tvůj nápad." "Sakra neštvi mě."
PLESK!!! RÁNA!!! BUM!!! NÉÉ!!!
Lekl jsem se. Mezitím se vzbudila Karolína. "Co se to děje, Petře..., kam jdeš? " "Pomoci mámě,táta je v ráži,o něčem se hádali,povím ti to ráno. Radši dělej že spíš,nějak to vyřeším,ale v žádném případě nechoď za mnou.Táta má pořádnou páru a ty jsi jako pírko..."
"Dávej pozor, Petře."
Vběhl jsem do pokoje a uviděl jsem mámu, jak leží na zemi,na obličeji krev a vedle ní otce,jak se pošklebuje. "Tati, cos to udělal? Zmlátil jsi mámu." "Mami, pojď,dám ti na to led a ty se táto styď,vážně,takhle zmlátit slabšího člověka, ženskou a ještě svoji!!!
Otec si asi uvědomil, co udělal a šel si lehnout. Ráno, samozřejmě měl kocovinu jako hrom.
Týden na to si mě rodiče pozvali do kavárny na zmrzlinu s tím,že mi něco důležitého musí říct. Obával jsem se už předem, protože ten tón hlasu byl naléhavý, ale zároveň jako kdyby se mi báli. Přesto jsem přišel. Vedle nich seděl nějaký cizí muž, nikdy jsem ho neviděl. Říkal jsem si že to bude jen nějaký známý kterého potkali,ale moje podvědomí něco tušilo a říkalo mi,že to bude složitější a zamotanější. Zamával jsme na ně a šel si sednout k nim.
Pozdravili jsme se a matka nejistě začala mluvit: "Víš Petře,je to pro nás těžké.Určitě sis všiml že lidé se na nás koukají skrz prsty a nechtějí s námi nic mít.Není to proto že bychom něco udělali,ale..."
"Nu prostě synu,nejsi...nejsi náš vlastní.Maminka nemohla dlouho otěhotnět,tak jsme si tě adoptovali ale po čase jsme se.... "STOP, cože??? Já jsem adoptovanej, to snad…. A můžete mi říct, proč mi to tady povídáte před nějakým úplně cizím chlapem,zrovna tady???
"Prosím tě Péťo, nerozčiluj se, nech nás to alespoň dopovědět."
"Dobře, jestli o to tak stojíte... pojďte ale pryč. Nebudu tu hrát žádnou komedii, aby se ostatní zákazníci bavili."
Tak jsme šli s rodiči projít se parkem. Nevěděl jsem, jestli chci vůbec slyšet celou pravdu, ale červíček zvědavosti mě hlodal dál a dál. Jediné co mě zaráželo bylo to,že ten neznámý člověk se pořád coural s námi a hltal každé slovo,jak kdyby to byl reportér z bulváru.
"Tak pokračujte," vyzval jsem je.
"Jak už jsem synu říkal, jsi bohužel adoptovaný. Hrozně moc jsme se na tebe těšili, když jsme si tě pak přivezli domů, byl jsi ještě miminko, byl ti rok. Po čase, jsme se od lidí začali dovídat hrůznou historii o tvém otci. Zabil svou manželku a dceru..."
"To, to… to jako že já jsem synem vraha?"
"Ne, to ne, zlatíčko, proto je tady s námi tenhle pán."
"Psycholog???"
"Ne Péťo, tohle je tvůj....otec. On, ...kontaktoval nás že se s tebou chce sejít, chce si tě vzít k sobě.
"Synku, samozřejmě by to pro nás bylo těžké, kdybys nás... opustil,ale samozřejmě ti nebudeme bránit, můžeš se rozhodnout."
"Jestli bych teď mohl promluvit já, chtěl bych se ti Péťo představit. Jmenuju se Martin Černý a jsem tvůj otec,chápu že mě asi nebudeš mít hned moc rád,ale já jsem se teď hodně změnil...
"Nenávidím tě!!! "
"Zabil jsi mou vlastní matku a sestru,jenom kvůli tomu že se s tebou chtěla rozvést,mě jsi dal k adopci,několik let jsi jsem ti byl úplně,ale úplně volnej a teď najednou se objevíš a chceš zničit život mně i celý naší rodině?!
Nejsi můj táta a já chci žít v týhle rodině, kde mě mají rádi a kde je o mě postaráno......" "Jdu domů. Sbohem!"
Bylo to poprvé a naposledy co jsem ho potkal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lůca Lůca | 6. ledna 2013 v 12:41 | Reagovat

SUper příběh. Vážně poutavý a hezký :-)

2 Kateřina Kateřina | 6. ledna 2013 v 14:32 | Reagovat

[1]: Děkuju moc. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama